Dotepání pupečníku a poloha miminka

Není to tak dávno, co mi jedna žena vyprávěla, že jí dítě po narození drželi na úrovni placenty, protože chtěla nechat dotepat pupečník. Byla z toho dost překvapená a dožadovala svého miminka na břicho, což jí nebylo umožněno. Jak to tedy s tím pupečníkem je?

V roce 2012 WHO aktualizovala svoji zprávu z roku 2006 o základní novorozenecké resuscitaci a doporučila odložené přestřižení pupečníku o 1 až 3 minuty po narození. Hlavním přínosem tohoto odloženého přestřižení je umožnění průchodu krve z placenty k dítěti a tím snižení riziko nedostatku železa. V té době se předpokládalo, že gravitace ovlivňuje objem placentární transfuze, takže bylo doporučeno držet miminko na úrovni placenty nebo pod ní. Toto zákonitě vedlo k tomu, že se narušoval kontakt matky s dítětem, nebo se pupeční šňůra odstřihávala dříve, než bylo optimální.

V roce 2014 bylo dokázáno, že na poloze miminka vzhledem k placentě vůbec nezáleží. Tým v Argentině sledoval fyziologicky narozené, zdravé novorozence, kteří byli drženi buď na úrovni placenty, na břiše nebo hrudníku jejich matky. Děti byly zváženy bezprostředně po narození a poté znovu po podvázání pupeční šňůry. Rozdíl v těchto váhách vyjadřoval objem krve, která se k dítěti dostala z placenty. Mezi sledovanými skupinami nebyl žádný rozdíl. Jednalo se tedy o stejný mýtus jako to, že se žena při porodu musí otvírat centimetr za hodinu nebo že miminko se musí držet na úrovni placenty, jinak z něj může vytéct krev do placenty.

Doporučuji se proto informovat ve vámi vybrané porodnici, jaká je u nich při dotepání pupečníku praxe.


WHO, Guidelines on basic newborn resuscitation. 2012. World Health Organization, Geneva, Switzerland 2012

Vain NE, Satragno DS, Gorenstein AN et al (2014). Effect of gravity on volume of placental transfusion: a multicentre, randomised, non-inferiority trial.  The Lancet, doi: 10.1016/S0140-6736(14)60411-6

Klíčové slovo je ochrana

Tak nám to tady Michel Odent krásně shrnul. Toto je opravdu to klíčové, co rodící žena potřebuje – pocit bezpečí, klid, ticho, šero… Bohužel opak je často pravdou.

„Snížená sebekontrola, jako důsledek snížené neokortikální aktivity, se jeví jako hlavní faktor při porodu. Některé současné porodní asistentky stále vědí, že aby žena mohla snadno porodit sama, bez jakékoli farmakologické pomoci, nastane doba, kdy se odřízne od našeho světa, zapomene na to, čemu ji naučili, zapomene na své plány a chová se způsobem, který by mohl být pro civilizovanou ženu považován za nepřijatelný: například křik nebo nadávky. Některé ženy se mohou ocitnout v nejneočekávanějších, nejbizarnějších, často savčích, primitivních a čtyřnohých polohách. Zajímavé je, že existují historky o ženách v nejnáročnějších fázích porodu, které si stěžují na pachy, které nikdo jiný vnímal. Toto je jasný znak snížené neokortikální kontroly, protože čich je jednou z fyziologických funkcí, která je neokortikální aktivitou potlačována. Když pochopíme toto řešení vynalezené přírodou, je snadné analyzovat a shrnout základní potřeby rodící ženy: musí se cítit chráněna před všemi možnými neokortikálními stimulacemi. Klíčové slovo je ochrana. Hlavní stimulanty neokortikální aktivity jsou dobře známy: řeč, světlo a všechny další situace vyžadující pozornost – například pocit pozorování nebo vnímání možného nebezpečí. “


– Michel Odent


Odent M (2020). Do we need midwives? Midwifery Today 132: 10-11.